Česká věda a kyčelní implantát

Nedávno se na Scienceworldu objevil článek nabádající k diskuzi nad problémy české vědy. Zejména si kladl otázku, proč naše věda zaostává za zeměmi se srovnatelným historickým vývojem jako jsou Maďarsko a Polsko. Jak jsou na tom zmíněné země ve vědě, netuším. Mohu vám ale ze svého okolí nabídnout příklad toho, jak jsou výzkum a jeho aplikace podporovány u nás.

Jednoho dne, se na Fakultu strojního inženýrství VUT obrátili lékaři, kteří, stručně řečeno, mění klouby. V tomto případě se jedná o kyčle. Chtěli zjistit, proč je obvykle po pěti letech nutné již operovaného člověka znovu otevřít a měnit mu kloubní jamky. Ty se totiž pacientům uvolňovaly namísto toho, aby začaly srůstat s pánví.

Hodilo by se popsat, jak taková implantovatelná jamka vypadá. Fotku bohužel k dispozici nemám. Jamka samotná je z materiálu podobného teflonu a je umístěna v držáku. Ten je v podstatě samořezným šroubem, který se zašroubuje do jamky vyfrézované v pánvi. Jeho závit není jednolitý, ale má tvar zubů, které by měly bránit vyšroubování.

Právě držák byl oním předmětem zkoumání. Zkoumané vzorky byly v tělech 9 let, 6 let a 3 dny. Mělo se zjistit, zda se s ním kostní hmota spojuje. Na první pohled se zdálo, že kost od držáku ustupuje, namísto toho, aby jím prorůstala. Přesto na některých místech povrchu byla místa, kde část organické hmoty ulpělo. Ovšem u většiny pacientů musí po pěti až šesti letech dojít k reoperaci díky tomu, že se držák z pánve uvolní. Materiál, ze kterého je zhotoven, není ke kostem dost přívětivý na to, by kolem něj v klidu rostly. Ostatně výrobce (tuzemský) jeho složení tajil. Zjistilo se, že je to víceméně běžná slitina titanu se čtyřmi procenty hliníku a pochází z Ruska.

A co řešení? Našlo se jednoduše. Měl by stačit nástřik implantátu hydroxyapatitem, což je pórezní keramika, u které je známo, že s kostmi výborně srůstá.

Kde je tedy problém? Implantovány mohou být pochopitelně použity schválené sestavy kloubů. Ty jsou certifikovány v tom stavu, v jakém jsou vyrobeny a není možné provést nástřik hydroxyapatitu a potom je implantovat. Byla tedy podána žádost na přidělení grantu pro certifikaci. Ta byla zamítnuta. Důvody zamítnutí mi nejsou známy, takže nemohu posoudit, v čem vězí problém. Je ale nepochopitelné, že takto snadné odstranění budoucích problémů mnoha lidí s kyčelními implantáty se zastavilo na několika úřednících.

Toto je podle mého názoru jeden z hlavních problémů české vědy. Zcela demotivující byrokracie.